SELSKÉ  BOUŘE

František Teplý - Praha 1931

 Rebelie ve Veselíčku. (zkráceno)

            Selské revolty povstávaly na každém panství, zejména menším, aspoň jednou za lidský věk. Mnohdy z příčiny docela malé.

            Tak ve Veselíčku u Milevska. Statek náležel od roku 1783 baronu Josefu Bretfeldovi, muži osvícenému a lidumilu, otci Františka Josefa Bretfelda, známého státního rady a dějepisce, sběratele starožitností. Roku 1797 vzbouřili se mu poddaní. Vypovídá o tom protokol, sepsaný na místním soudu ve Veselíčku 17. září téhož roku u přítomnosti justiciara Frauenfelda, správce Täubla[1], křižanovského rychtáře Antonína Šerhauta a konšela ze vsi Biliny Martina Kubeše.
            Křižanovský rychtář a konšel Kubeš vypovídají, že dne 3. září Antonín Pitner, syn panského zahradníka Martina Pitnera, vypravoval na pivě u sládka docela veřejně a bez vybídnutí: Prý jeho otci přišlo od vrchnosti z Prahy psaní pro pana správce s rozkazem, aby syna truhlářova, osvobodil stavu vojenského, jináče že »se musí z Veselíčka pakovat«, t.j. bude ze služby propuštěn. Co neprozřetelný zahradníček prozradil ohledně osoby syna truhlářova, srovnávalo se s pravdou. Správec píše 19. září 1797 pánovi do Prahy, že na jeho rozkaz dojel 6. září s truhlářem do Budějovic a přimlouval se u nadporučíka Albrechta, jemuž přinesl dva zajíce a tři koroptve a u velitele praporu hejtmana Knetzlera, aby synek truhlářův byl osvobozen. Vojenští páni přislíbili, že se přičiní, ač »mládenec pro vojenský kabát jako ušitý«. Truhlář s Toníčkem si příznivé pořízení sami poškodili. Vyvejšujíce se nad selské syny, při nějaké muzice se jim posmívali, ano otec truhlář nadával sedlákům chlupáčů a za takové neotesance, že má syn jeho na vojně sloužit, a tak už před jízdou správcovou do Budějovic přišli někteří sedlákové s rychtářem z Křižanova až na kancelář a tu se ptali, proč má správec prositi za syna truhlářova, že by rádi důvody znali. Když Täubl se zdráhal vypověděti, ohlásili mu, že půjdou se stížnosti na krajský úřad, proč by měl truhlář míti přednost před jejich syny, které ku práci potřebuje vrchnost, oni otcové sami k hospodářství, kdežto nedoučeného truhláříčka všichni snadno na panství pohřeší. Řekli: nedovolíme, aby syn truhlářův byl osvobozen. Správec jich nedbal a také nemohl, poněvadž truhláříček, zpozorovav svou hloupost utekl, a z krajského úřadu přišel již druhý den přísný rozkaz, že panství Veselíčko má dne 18. září do Budějovic postaviti dva rekruty s penízem stravovného (Handgeld) na 14 dní. Správec ustanovil, že půjdou dva z Bíliny, a to Josef Blecha a syn Augustův, oba hoši selští, mladí a stateční.
            Ráno 18. září přišli na kancelář hnedle všichni sedláci z panství – aby páni postavili jiné, že selští hoši nepůjdou: otcové a sedláci s nimi, že jdou k panu krajskému do Tábora. Správec píše baronu, aby mu ráčil napsati dopis s 12. aneb 15. důvody, proč vrchnost chce, aby truhlářův syn nesloužil. Sedláky prý bouří zahradník, sládek a také myslivec, kteří chtějí správce připraviti o službu. Do Tábora poslal Täubl jízdního posla o revoltě sedláků, že nechtějí vrchnost poslouchat. Krajský dle toho sedláky přijal.
Přišli: z Biliny Matěj Černý, Jiří Rosička, Josef Turek (obdaňkovaný a plesírovaný invalida, jako řečník), Blecha, Jiří Hýsek a Jan Zelenka; z Křižanova Jakub Záveský, Vít Mareš, Jan Podhradský, Vít Vachout… a ještě 20 jiných z Veselíčka, mezi nimi Josef Švejda a Kubeš též jako řečníci. Krajský je vyslechl a bez dlouhých okolků pravil: Za vojáky půjdou: syn Blechův – nepůjde mladý Augusta, protože starý stůně a nemá práce schopných sourozenců. Truhláře už chytili v lesích u Červené a přímo do Budějovic ho povedou…
            Tím revolta ve Veselíčku skončila. Ze sedláků netrestali nikoho, správec Täubl dostal od p. barona výslužku – nazval ho znamenitým oslem (markanter Esel), jenž neumí mlčet; ale sloužil dál.

 

Za dvacet pět let vzbouřily se na panství Bretfeldovi – selky. A sice pro pastvu ovcí. Krajský úřad v Táboře rozhodl 16. února 1823, že panské ovce může ovčák pásti všude a tedy také na pozemcích bilinských a křižanovských sedláků. Naproti tomu sedláci mohou své vypásati na panských gruntech s výjimkou lesů a polí, osetých krmnými bylinami (jetelem). Sedláci, kteří neměli počet ovcí v poměru k panským, odpírali, ukazujíce, že při holomrazech ovčák jim žita zničí. Ovčák však nedal si říci a pásl jakoby nic. Tu si naň počíhaly při Bílině ženy sedláků, ovce mu odháněly a když Augustku ovčák Kotalík šlehl bičem a starou Kořánku udeřil holí, obklopily ho a nabančily mu podle noty, až ulehl. Inspektor panství Polingar (sedláci mu říkali Polínko) oznámil násilí 24. listopadu 1823 Bretfeldovi do Vídně, jenž nařídil vyšetřování. To už neúřadoval mírný správec Jan Wender, který byl roku 1821 s úřadu složen pro srozumění s poddanými (správcoval od roku 1804), ale nový Karel Broula[2] s justiciarem Františkem Frauenfeldem. Ti oznámili »povstání« úřadům. Sedlákům přitěžovalo, že měli právě vojenskou exekucí (čtyři vojáky) pro neplacení platů vrchnosti. Sedláci pravili: vrchnost si bere platy skrze ovce, neboť r. 1824 má v zimě ve Veselíčku a Zběšicích 270 bahnic a 237 jinších oveček, tedy in summa 507 kusů. Jedí nám obilíčko – a proto voláni jsouce Křižanovští s Bílinskými k podepsání protokolu o krajském rozhodnutí vzájemného vypásání ovcí, nepodepsali, ani podruhé, 10. listopadu 1823 a ženy spráskaly ovčáka. Z té příčiny krajský úřad v Táboře odsoudil každého sedláka z obou vyjmenovaných vesnic do vězení na dva dny s jedním postem. Se ženami zavedeno trestní řízení pro ublížení na těle, jinak násilí na ovčáku Kotalíkovi.
            Vrchnost vykázala, že sedláci dluhují na platech 1518 zl. A tak krajský úřad již 30. července 1823 rozhodl, že může peníze vymáhati exequendo takto: po žních za vojenské asistence zamknou se sedlákům stodoly, obilí se »ouředně« vymlátí a z výmlatu odměří se každému obilí k osivu a k celoroční výživě, zbytek se prodá k ruce pana barona. Polinger však radí 25. června 1824 správci Broulovi, aby podle toho »moudře uváženého, ale pro sedlácké filutství nemožného způsobu« nepokračoval, že tímto zákrokem po zlém nevyřídí a z obilí pro vrchnost nikde nic nezbude.
           V dubnu (27. 4. 1824) dojela do Veselíčka kriminální komise na výslech sedláků i žen, aby na místě vyšetřila zbití ovčáka Kotalíka, jehož známky jsou prý dosud patrné. Sedláci si počínali směle a selky odvážně. Pan kriminální rada Grünwald se vyjádřil, že se nenadál u lidu tak velikého odporu a svéhlavosti.
              Dne 7. listopadu 1825 zavolány ženy z Bíliny a Křižanova do kanceláře. Broul jim četl, že rozsudek nad nimi pro zbití Kotalíka potvrzen. Nadělil jim krajský (4. 5. 1825) trest nemalý: Veronice Turkové 4měsíční přísný arest, Dorotě Černé, Kateřině Tesařové, Barboře Kubešové, Anně Dvořákové, Kateřině Kubešové, Terce Turkovic, Marií Dvořákové z Bíliny 10 dní přísného vězení, Kačce Černé, Kačce Kulišové, Marii Vachoutové, Kateřině Hýskové, Anně Bílkové, Marii Šerhautovic, Věře Kulišové z Křižanova 10 dní se třemi posty, selkám z Křižanova každé sedm dní se dvěma posty, selkám z Biliny 4 dni s jedním. Vrchnost se mohla přimluvit o větší slevu, ale neučinila tak. Broul píše pánu 2. února 1826, aby nic neslevoval, protože on řekl sedlákům, když k němu došli na prosík, že při nejmenším odporu na ně zavolá vojsko a že se panské ovce na jaře budou dále pást na jejich pozemcích.
            Bílinští a Křižanovští 7. února 1826 poslali na krajský úřad ohrazení proti trestu žen: děje se jim takto veliká křivda, jelikož pasení ovcí na jejich gruntech je proti všemu právu. Po rekursu v Praze zmírněn byl trest ženám takto: Veronika Turková deset dní se třemi posty, selky z Křižanova dostaly sedm dní a 2 posty, selky z Bíliny čtyři dny s jedním postem. Odsouzené ženy trest vězení vystály, leč nový ovčák Jan Tesař na pole u obou vesnic stáda nepřiháněl, jelikož podle rady krajského úřadu neměla žádná vrchnost lid drážditi a tak vládě nepříjemnosti zavalovati.
            Spor s Bílinskými se vlekl dále. Broul smluvil se o ovčí pastvu s vesnicí Lišnicí. Aby páni směli popásati v lesích obce. Rychtář Fr. Smržina svolal obec a 30. října 1826 upsána námluva. Do obce budou bráti za takovou dobrolíbeznost 10 zl. v. m., sud piva, k posvícení »na sejpku« skopečka. Rychtář vzal diškrece též sud piva. Také s Okrouhelskými správce o pastvy vyjednával. Pravili, že by pro své dobytky sami trav neměli – nenamítali tak dalece ničeho, ale přáli si za povolení, aby »majíce sedláci něco více koní, mohli je pásti u Prachovského rybníka«. Nejvíce se o prospěch panský přičiňoval Václav Soulek, konšel z Vokrouhlé. Měl nějaký spor »s jemnostpánem baronem« o kus půdy – mínil, když pastvu prosadil, že by milostivá vrchnost čili jevnostpán ho v jeho důležitosti neměla rovněž oslyšeti. R. 1828 rozhodlo guberno pastevní proces ve prospěch vrchnosti. Když přišel úřední výnos, sedláci jej nepřijali, a tak krajský úřad poslal papír na zámek s rozkazem, aby úředník lejstro sám osobně přibil na domovní dveře rychtáře a konšelů.
            Jen to ještě z úryvků vyčteme, že roku 1828 státní geometr vyměřoval u vsí panství Veselíčka všechny pozemky. Křižanovský rychtář František Kohout marně uplatňoval nároky na dva rybníčky a na okraje Velkého rybníka, na Prachovskou louku, les Líběňák, že prý jich obec užívala; ale úředník Stimpfl geometru Lamblovi přinesl mapy, berní potvrzení panských platů z té půdy a obec nesehnala ani jednoho pamětníka, jenž by přísežně pro ni svědčil. Správec Broul píše 1. července 1828, že mezi poddanými se zahnízdila veliká bída. Nemají potravin, ani peněz – drahota všechny tísní. Jsou zde lidi, kteří po tři měsíce nepožili sousta chleba. Jediný svobodník Čeněk ze Zběšic († 24. února 1829) má něco zásob obilí. K tomu ke všemu 9. července krajinu postihlo veliké krupobití, nejvíce u Stehlovic, Jetětic a Bránice.

Poznámka:

[1] správně Josef Taübl

[2] správně Karel Bioul

ZPĚT!


Kontakt

Oblíbené odkazy