1848 – policejní záležitosti

Řídící ouřad ve Veselíčku měl pravomoci nižší soudní instance a tak se u něj projednávala řada přestupků proti zákonu, mezisousedských sporů a šarvátek. V třeboňském archivu je ve fondu Velkostatku Veselíčko uchováván jeden karton se spisy nazvanými policejní záležitosti. Je to ukázka jak se řešily přímo na „Ouřadě Veselíčským“ drobnější přestupky proti zákonu v letech 1800 až 1850. Výslechy velice podrobně zapisoval aktuár – soudní písař a vedle šetření vlastních případů se dovíme mimochodem i další věci.

KREJČÍ

Jeden z případů se týkal sporu otce se synem. Následuje opis obou protokolů k tomuto případu:

Protokol zaveden na kanceláři Veselíčskom dne 1. listopadu 1848 v přítomnosti níže psaných.
Zástoj
Předstoupil František Krejčí vejminkář z Bernartic č. 100 a přináší dopis tamnějšího představeného Lukše, dle kterého řečený František Krejčí od jeho zde ve Veselíčku se zdržujícího syna Vojtěcha Krejčího dnešního dne při příležitostné návštěvě nemožně zbit  a poraněn byl.  S následující stížností:
Můj nezbedný syn Vojtěch Krejčí, zedník a domkář ve Veselíčku přišel dnešního dne  do Bernardic nepochybně na mši svatou a zastavil se  u nás. My jsme se dali do rozprávky, já se ho tázal jaký vejdělek neb práci on má. On vypravoval, že teď u kostela pracuje, a že když dlouhý dny byly po 1 tolar měl a nyní poněvadž již kratší den jest, po půl tolaru má. Já pravil, že může být spokojen, nádeník majíce o mnoho míň, musí přec živ býti. Vojtěch se na to na mě se spurnými slovy obořil a když jsem jemu ještě něco namítal, počal ten samý mě s v rukouch mající holí tak náramně bít, že jsem celý zmrzačený zůstal. Když jsem se zotavil, odebral jsem se k představenému, který ale z příčiny, že tento nevděčný syn již pryč byl, nic činiti neb vyšetřovati nemohl. Já tedy slavný ouřad žádám, by stran toho Vojtěch Krejčí předvolán a po vyšetření dle zákona potrestán byl, ku kterémuž cíli já lékařský atest zde připojuji.
Frantz Krejčí
S čímž tento protokol skončen a podepsán byl hořejšího dne.
            Ferd. Wondrášek aktuár

Protokol zaveden na kanceláři Veselíčském, dne 10. listopadu 1848 v přítomnosti níže psaných.
Předmětem jest přistup Františka Krejčího vejminkáře z Bernardic, který se ohledně zažalovaného  ubití proti jeho synovi Vojtěchovi Krejčímu s ním smířil a tady prosil, aby jeho následující vyjádření do protokolu vzaté bylo:
Z otcovské lásky a ohledně, že mě můj syn Vojtěch zde u ouřadu odprosil, jsem se tu rozhodl slavný ouřad prosit, aby můj syn za to na mě spáchané ubití jen co nejmírněji k výstraze takového budoucího pádu potrestaný byl. Pak k zapravení vzběhlých lékařských autrat  odsouzený byl. Doufám pevně však, že se on takového nedovoleného činu víc nedopustí.
Frantz Krejčí

Když předstojícím vyjádřením žalující František Krejčí za jeho syna sám v prosbu kročil a od žádaného zákonného vyšetření a trestání odstoupil, tak se Vojtěch Krejčí pro příklad a k výstraze takového nedovoleného činu na jeho otci odsuzuje k arestu na 24 hodin s postem zostřeným, pak k zapravení lékařské outraty. Odsouzený arest on taky hned nastoupí a zapravení léky mezi 8 dnima přislibuje.
S tím se přítomný protokol končil a všestranně podepsal.
Vojtěch Krejčí
F. Wondrášek listni

Rychlý proces a nehodný syn byl na celý den o hladu v arestu. A ouřad to nic nestálo, protože odsouzeného pohostil v arestu jen vodou. Případ je z doby, kdy už Jan Nepomuk Nádherný, majitel Veselíčka, usiloval o zrušení veřejné kaple v zámku. Alespoň víme, že někteří věřící už v tomto roce chodili na pobožnosti do Bernartic.

NOVÁK

Dne 25. srpna 1849 předstoupil před řídící ouřad ve Veselíčku Matěj Novák, 30 let starý, ženatý, majetník hospodářství z Veselíčka č. 30, držitel hospody a cihlář. Ten přednesl následující udání: „Dne 19. srpna 1849 jsem po ranní pobožnosti z kostela šel a když jsem ku pivovaru přišel vstoupiv mě Antonín Dvořák z Biliny č. 9 v cestu v rukouch držíc hůl, počal v přítomnosti mnoho lidstva následovně proti mně tím nejhrubšim způsobem: „Ty darebáku jestli tě dostanu po mé louce chodit, tak ti hnáty přetluču; mně taková hrubost náramně zarazila a já jemu vlídně řekl, jestli proti mně něco má, tak je tu ještě soud. Šel jsem k domovu, ale Antonín Dvořák mě v paty následoval a mě s těmi nejhanebnějšími přezdívkami tupil. Nedaleko Riantovic mě předešel, hůl v ruce připravenou držíc, mě takřka zaraziti chtěl. Já ještě jednou jemu řekl, aby mně dal pokoj a aby  se neopovažoval mě ublížiti neb že by to na nic vypadlo.“

Antonín Dvořák, katolík, asi 35 let starý, ženatý s Kateřinou Soukupovou, máma 4 dětí, vlastník půllánu Bilina č. 9 několikrát na předvolání na kancelář nepřišel. Nakonec 13. října 1848 vypověděl: „Já jsem se letos 19. srpna po službách božích s Matějem Novákem u pivovaru sešel a jemu mezi očima oběma domlouval, aby ty jeho chasníci tolik pěšinek po mé louce u cihelny nedělali. Načež on ale hned mě tupit počal „Ty Bilinská všiváku, ty darebáku atd. Oni mí lidi tam nechodějí. Tu jsme se trochu pohádali a zase spolu po hrázi šli až za Riantovi. Tam Novák počal mě zase tupit, že bych zasloužil, aby mě vyfackoval, načež já taky vskutku v ruce mající hůl na něj napřáhl. Stal se mezi námi křik a hlomoz, nadávali jsme jeden druhému, a pak konečně jsme se rozešli. Udání Matěje Nováka, že bych já jeho byl napřed tupil je docela lživá, neb já jináč říct nemohu, než jak zde udávám.“ Matěj Novák povolal dva svědky - Karla Skuhru, mlynářského, Veselíčko č. 12 a Jana Hrdličku, krejčího z Veselíčka. Oba dali za pravdu jemu. Antonín Dvořák povolal rovněž dva svědky. Jana Dvořáka z Veselíčka a Václava Hýska z Křižanova č. 3. Ti dali za pravdu Antonínu Dvořákovi. Spor se táhl několik měsíců a skončil bez rozsudku.

Jen tak mimochodem jsme se dověděli, že v roce 1849 byla u Biliny cihelna, kterou měl pronajatou hostinský Novák z Veselíčka a chodilo se k ní z Veselíčka přes Dvořákovu louku. Oba aktéři sporu tvrdí, že šli z kostela. Stávající kostel byl provizorně vysvěcen teprve v roce 1851 a tedy bohoslužba byla ještě v zámecké kapli, je hezké, že jí nazývají kostel.

RIANTOVÁ

Koncem roku 1849 řešil místní úřad udání Veroniky Riantové na Jana Vejdovce pro ubití, dnes bychom řekli ublížení na zdraví. Vyhotoveny byly čtyři protokoly než správce František Cink vynesl ortel.

Protokol zavedený při ouřadě na Veselíčku dne 17. listopadu 1849 u přítomnosti níže psaných.

Zástoj
Jest udání Veroniky Riantové z Veselíčka, že ona dne 15. listopadu 1849 na cestě k Milevsku od zdejšího Jana Vejdovce tělesně tak ubita byla, že pro její budoucí zdraví následky churavostí k očekávání má. V následku toho byla Veronika Riantová k ouřadu předvolána a po jí daném napomenutí k udání pouhý pravdy následovně vyslechnutá.

Ad Generalia
Veronika Riant, 22 roků stará, katolického náboženství, svobodná, jsem padlá osoba a mám na živu dítě jménem Anna asi půl léta stará, jsem při mojich zde ve Veselíčku v č. 27 bydlících rodičích Jakub a Anna Riant, živím se s nima od nádenický práce.

Ad Specialia
1. Poněvadž ty si od tvého udání dne 15. listopadu letos od Jana Vejdovce na cestě k Milevsku ubita byla, tak udej celý příběh onoho provinění?

Dne 15. listopadu 1849 ve čtvrtek jsem na návsi s Janem Vejdovcem, který se mnou letošního roku děcko Annu splodil a tu on mně z příčiny, že v Milevsku jarmark byl, vyzval bych do Milevska šla. V oumyslu, že on mně snad po tý cestě v tajnosti nějaké peníze na to děcko dá, jsem si nechala říct a vskutku se asi v jednu hodinu po poledni vypravila. Když jsem k Ostrovskému šraňku přišla, tu seděl již Jan Vejdovec a čekal na mne. Jak mě spatřil tak se zvednul a šel ke mně na silnici. Tak jsme pospolu kráčeli, se mezi sebou ohledně toho děcka hádali, až já jsem jemu povídala, že když to myslí, že já u barvířů v Milevsku byla, že tzn. s nim půjdu. Tu on mě vytejkal, že by s takovou sviní ani nešel, na to já jemu odpověděla, že máme svinstva stejně, tu mně na to Jan Vejdovec vyťal facku, praštil se mnou na silnici, svalil mě do příkopu a táhl mě za vlasy až do jámy, ve které voda stála. Tu mě do tý jámy do vody hlavu strčil a nohou přišlápl za krk a tloukl mě do těla, do hlavy, do huby, taky strhl mně šátek z hlavy roztrhal jej jako šaty na mně. Snad by mě byl ještě víc ubil nebo konečně usmrtil kdyby zdejší žid Samuel Vodička se k tomu nebyl přihodil. Jak Jan Vejdovec Vodičku spatřil, tak se v louži umyl včas od krve, skočil do lesa, pak ale zase vyšel a s Vodičkou do Milevska odešel. Přes to na mě spáchané ubití předkládám v příloze lékařské vysvědčení pana doktora Vegra z Milevska a připojuji jen, že neustále třeštění v hlavě cítím a se ani ohnout nemůžu.

2. Žádáš ty za ubití tato od vinného Jana Vejdovce nějakou peněžitou náhradu a v jaké částce?

Já za to na mně spáchané ubití  pro mou osobu nic nežádám, jen toliko, by Jan Vejdovec nahražení outrat léčení a lékárny jakož vyhotovení lékařského vysvědčení přidržený byl, však ale ty sama nyní udat nemohu, až docela vyhojená budu.

Veronika Riant podepsala třemi křížky.

Po odstoupení Veroniky Riantové byl zdejší sklenář Samuel Vodička předvolaný a po jemu dané napomenutí jen toliko co pravda jest vyznat vyslechnutý:

Ad Generalia
Samuel Vodička, 40 let starý, náboženství israelského, ženatý, jsem sklenářský mistr, bydlím v č. 26, zde, živím se od mého řemesla, jsem dobře zachovalý.

Ad Specialia
1. Poněvadž vy zde jakožto svědek při ubití Veroniky Riantové, které Jan Vejdovec dne 15. listopadu letos spáchal, uvedený jste, tak udáte co vám o tom povědomo jest, když vy jste zrovna na vaší cestě do Milevska se kterou trefit měl?

Já dne 15. listopadu brzy po poledni jsem do Milevska na jarmark z domu odešel, a když jsem přicházel nad Vokrouhlí po silnici jdouce, tak jsem zaslechl nadávání a přezdívání, dle zvuku od ženský pocházejíc, jdouce dále, viděl jsem Veroniku Riantovou z Veselíčka na silnici stojí, pak zdejšího šenkýřovýho syna Jana Vejdovce, který asi 50 kroků od ní též na silnici k Milevsku stál na hůl se podpírajíc, jakoby na někoho čekal. Veronika Riantová při mém přiblížení na Jana Vejdovce vykřikovala: ty kurevníku" a porozličně; já se jí tázal s kym křičí a ona mně odpověděla s Johanem. Já pak šel dále a dohonil jsem Jana Vejdovce za lesem, se kterým jsem také až do Milevska šel.

2. Udejte dále v pravdě v jakém stavu jste Veroniku Riantovou natrefil?

Já se jí mnoho nevšímal, poněvadž jsem pro déšť do Milevska pospíchal, jen toliko jsem spozoroval, že šátek na hlavě něco umazaný měla a na nose krvácela, ostatní jsem nespozoroval nic jiného.

3. Veronika Riantová udává, že když vás Jan Vejdovec spatřl, že on jí pustil, ruce  v louži od krve si umyl a pak do lesa skočil, udejte ve vší pravdě jestli vy jste něco takového spozoroval?

Ačkoliv dobrý zrak mám, tak jsem Jana Vejdovce ruce mytí neb do lesa utíkati neviděl, nýbrž obě osoby jak jsem již udal na silnici a ve vzdálenosti 50 kroků od sebe stát viděl.

4. Poněvadž vy jste s Janem Vejdovcem po udaném ubití Veroniky Riantové do Milevska šel, tak udejte co vám ten samý o onom příběhu vypravoval?

Ačkoliv já s Janem Vejdovcem ještě kus cesty až do Milevska šel, tak ten samý přec ani jedním slovem se o tom co s Veronikou Riantovou měl nezmínil.

5. Potkal vy jste mimo Jana Vejdovce a Veroniky Riantové v těch místech ještě někoho?

Já mimo těch dvou žádného nepotkal, jen za mnou šla kus ještě nějaká ženská.

Po přečtení

6. Máte ještě něco k připamatování, jest vaše udání dobře sepsané, pozůstává v pravdě; a jste v stavu v pádu potřeby s přísahou stvrditi?

K připamatování nemám nic, moje výpovědi jsou v přítomném protokolu dobře sepsané a poněvadž všechno co jsem viděl a spozoroval v pouze pravdě pozůstává, tak můžu s dobrým svědomím na to přísahu složiti.

Samuel Vodička – podpis

Po přečtení se tento protokol skončil a podepsal.
František Pokorný – přísedící
Anton Zach – přísedící
Ferdinand Vodrášek – aktuár


Počato dne 24. listopadu letos, s výslechem obviněného Jana Vejdovce kterémuž právní napomenutí k udání pouhé pravdy dané bylo, následovní pokračování vzalo.

Ad Generalia
Jan Vejdovec, 24 roků starý, katolík, svobodný, mám rodiče jménem Josef a Anna Vejdovec vlastníkama hospody pod číslem 71, živím se u mých rodičů, jsem pekařský tovaryš mistr a nebyl jsem ještě nikdy vyšetřovaný ani trestaný.

Ad Speciále

1. Jest jim příčina dnešního vejslechu vědoma?

Mně příčina mého předvolání k ouřadu a vejslechu povědoma není.

2. Veronika Riantová padlá osoba z Veselíčka zde udala že oni jí minulý milevský jarmark dne 15. listopadu 1849 do Milevska vyzvali, na cestě na ní také již u ostrovského šraňku (rybníka) čekali, pak s ní v společnosti kus cesty kráčeli jí konečně z nenadání facku vyťali a tak tělesně ubili, jak ona s předloženým lékařským vysvědčením dokazuje, co mají na to k uvedení?

Já vyšel po poledni 15. listopadu na jarmark do Milevska, když jsem vyšel u Vokrouhlí na silnici k Milevsku šla za mnou Veronika Riantová a počala mě hanebnými slovy, totiž kurevníků, zlodějů, nemravů tupit. Přes to, poněvadž mě to hanba byla, jsem do ní strčil a kráčel jsem dále k Milevsku. Že bych já jí byl do Milevska vyzval to není žádná pravda, taky jsem na ní nečekal, ani jí jak ona uvádí nebil.

Veronika Riantová dále udává, že oni se s ní již po cestě hádali a že oni jí po tom slově, když řekla že mají s ní svinstvo stejný, facku vyťali, s ní na silnici praštili, do příkopu svalili až do nějaký jámy kde voda stála za vlasy táhli, do tý jámy hlavu strčili a nohou za krk přišlápli, jí do těla, do hlavy tloukli a šátek z hlavy strhli, však ale když žida Samuela Vodičku, který též do Milevska šel, spatřili od ní  pustili sobě ruce v louži od krve umyli a pak s tím židem odešli. Co na to k uvedení mají?

To je samá lež, já Veroniku Riantovou neubil, jen jak jsem již udal, jen jsem do ní strčil.

3. Když oni ubití Veroniky Riantové odpírají, tak udají jak oni dokázat můžou žeby už kdo jiný mimo nich tuto osobu dne 15. listopadu byl tělesně ubil?

To je mně těžký, já s Veronikou Riantovou nešel, ani se jí hrubě nevšim, tak nevím jestli by jí byl někdo jiný ubil.

4. Udají jestli na Veronice Riantové když jste se na sinici sešli jestli nějaké rány na obličeji neb  na těle seznali? 

Já jsem si Veroniky Riantové tůze nevšímal, ale na ní žádné rány neviděl.

5. Mluvili oni tou dobou s Veronikou Riantovou a za jakou příčinou?

Já jsem ten den s Veronikou Riantovou nemluvil, jí ani neviděl, jen na té cestě do Milevska.

6. Když nejen udání ubité Veroniky Riantové, nýbrž také slova vyslechnutého svědka Samuela Vodičky pak konečně lékařské vysvědčení proti nim důkazem jest, tak udají, čím oni dokládanou nevinost na jim obviněném ubití žalující Veroniky Riantové dokázat můžou?

Já jiných důkazů pro mou nevinnost nemám, jen toliko, že jsem přihotovený moje předcházející udání každou chvíli s mojí přísahou stvrdit.
            Po přečtení

7. Mají ještě něco k připamatování, jest všechno dobře sepsaný a sám v stavu to všechno Veronice Riantový do očí opakovat?

K připamatování nemám více nic, jak jsem udal, je to pouhá pomluva a taky jsem přihotovený moje udání Veronice Riantové do očí opakovat.

Vejdovec Jan – podpis

Když Jan Vejdovec jeho předstojící udání podepsal, byl protokol tento skončený a podepsaný, dne svrchu psaného dne.
František Pokorný – přísedící
Anton Zoch – přísedící
Ferdinand Vondrášek – aktuár


Na den 4. prosince 1849 byla nařízena konfrontace, které se zúčastnili oba účastníci sporu, přísedící, aktuár a dokonce pan správce František Cink. Při konfrontaci byly přečteny protokoly o dosavadních výsleších. Oba aktéři, jak Veronika Riantová, tak Jan Vejdovec trvali na svém. Jen Veronika Riantová doplnila svou výpověď:

Jest pravda, že jsem Jana Vejdovce při ubití dne 15. listopadu prosila žeaby zvážil jak doma nevinnou dceru mám, načež ale on odpověděl:
Rozluč se, neboť zde je místo kde kosti složíš.

Jan Vejdovec odpověděl: To též jest lež, já s Veronikou Riantovou žádnou řeč neměl a jen jsem jí, jak uvedeno, od sebe odstrčil.

             26. prosince vydal správce Cink rozsudek.

            V politicko trestním právu okresu Veselíčského v kraji Táborském se nad mistrem pekařským z Veselíčka dne 17. listopadu začaté a 4. pros 1849 skončeným vyšetřením, krze těžký policejní přestupek proti tělesní jistotě se právo uznává.

            Jan Vejdovec jest těžkého policejního přestupku tělesného ubití skrze odstrčení Veroniky Riantový právně vinen a se proto pokutou 5 zlatých do zdejší kasy trestá. Mimo toho Veronice Riantový zažalovaný outraty hojení musí vynahradit.

            Všakli by se Jan Vejdovec tímto ortelem skrácený mínil, tak jemu svobodno stojí, jeho stížnost proti tomu mezi 24 hodinama zde ohlásiti, a tím jistěji mezi 3 dnima zanésti, sice by více slyšen nebyl.

            Byl to případ, kterých bylo šetřeno  jistě více. Snad nejpodivuhodnější je, že vyšetřující dvacetidvouleté padlé Veronice Riantové tykal, čtyřicetiletému sklenáři židovi Samuelu Vodičkovi vykal a dvacetičtyřletému pekaři Janu Vejdovcovi onikal. Jen mimochodem jsme se dověděli, že do Milevska vedla původní silnice okolo Ostrovského rybníka. Z tohoto a z předchozího případu víme, že v té době byly ve Veselíčku dvě hospody v č. p. 30 a č. p. 71.

 ZPĚT

 

 

 


Kontakt

Oblíbené odkazy