1946 – Veseličko 

           Někdy začátkem srpna roku 2010 se objevil na nádvoří statku ve Veselíčku starší pán  hovořící německy. Byl to pan Kurt Klein, který se svojí rodinou a příbuznými v roce 1946 ve statku bydlel a jeho starší příbuzní zde i pracovali. Ukázal jsem mu vše o co měl zájem.  Bohužel příliš chvátal a tak, jsem ho nestihl vyzpovídat a dověděl jsem se jen základní věci. Když byla jeho rodina ve Veselíčku, tak mu bylo 7 let. V roce 1946 museli odjet z Československa a on později emigroval do Ameriky. Teď ve svých 70ti letech přijel do Evropy a objíždí všechna místa, kde v životě bydlel a žil. Slíbil, že mi více napíše do mailu a tento slib splnil. Snad vás bude zajímat co napsal. 

            Rodina Kleinova pochází původně z malého města nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Někdy v době mezi koncem sedmileté války v roce 1765 a začátkem revoluce v anglických koloniích (dnes USA) v roce 1778 vycestovali moji předci do Maďarska. Obstarávání obživy bylo velice těžké a Hessenský kurfiřt najímal všechny mladé muže jako vojáky pro krále anglického pro obhajobu amerických kolonií.

            Tehdy moji předci dostali v Maďarsku půdu a daňové prázdniny, aby se mohli dobře usídlit. Rodina byli rolníci a řemeslníci. Dlouhou dobu se jim dařilo velice dobře. Tito Němci byli známí jako Dunajští Švábové (Donauschwaben).

            V roce 1944 byli tito lidé přesídleni. Měli se usídlit na Šumavě nebo v Bavorském lese.

            V prosinci 1944 jsme byli v následující situaci. Jedna rodina byla v Bavorském lese druhá v Dolním Rakousku a třetí se nacházela v Oberhaidu, dnes Zbitiny. Můj bratr byl v táboře mladých na nám neznámém místě a můj otec byl jako voják také kdesi. Moje matka se rozhodla, že musí najít mého bratra. Měla zprávy, že tábor je v St. Pőlten, ale to nesouhlasilo. Další informace byla, že tábor je v Prachaticích nebo v Táboře. To již byla pravda a můj bratr byl zpět u rodiny. Přišli jsme k našim lidem do Zbitin, kde jsme prožili 8. květen 1945.

            V létě 1945 jsme přišli do Plzně a byli jsme nasazeni na sklizeň chmele. Můj strýc byl zemědělský inženýr a tak došlo k tomu, že jsme se usídlili ve Veselíčku. Zámek byl opuštěný a hospodářský dvůr potřeboval pracovníky, aby mohl zůstat v provozu. Dohromady tu bylo 10-12 německých dospělých a cca 8 dětí. K tomu přibyla moje sestřenice, která se zde narodila v roce 1946.

             V létě 1946 přišlo nařízení, že všichni Němci musí opustit zemi. Odjeli jsme do Rostoku a na podzim jsme odjeli na západ do Stuttgartu.

            Dále k Vaší otázce, jak se k nám chovali Češi. Nu, my jsme se velmi málo s Čechy stýkali. Byli jsme velmi zaměstnaní a každý se snažil přežít. Také jsme neměli společnou řeč. Co si mohu vzpomenout, nebylo od Čechů žádné nepřátelství. Myslím si, že v té době byl každý šťastný, že je po válce a že přežil. My děti jsme byly v zimě u toho, když byl řezán led na rybníce a do jednoho sklepa ukládán na léto. Já sám jsem byl často u koláře na druhé straně ulice a díval jsem se jak ohýbal dřevo pro lyže nebo sudy. A více už si nepamatuji.

            Ještě něco ke statku a zámku. Jak jsem Vám již říkal, byla mezi zámkem a dvorem zeď s bránou uprostřed, cca 4 metry širokou a také 4 metry vysokou. Snad pro oddělení zámku od dvora. Na straně ke dvoru byl na zdi přístřešek (kolna), pod kterým bylo zemědělské nářadí – brány, pluhy aj. Uprostřed dvora bylo hnojiště. Zámek byl neobydlený a bez nábytku. Ve dvoře bylo asi 20 krav, jeden býk, tažné a kočárové koně, slepice, husy a jiná domácí zvířata. Na jaře 1946 přišlo další nářadí pro statek. Valník a nákladní auto americké armády bez korby. Ten náklaďák se stejně nedal nastartovat. Pak přibyl jeden traktor značky Massey-Ferguson, byl to model s velice úzce stojícími předními koly. Mám jeho obrázek v Americe a jednou Vám ho mohu poslat. Pak přišel fukar pro foukání sena a slámy na půdu. Pravděpodobně to byla pomoc od Marshallova plánu.

            Mimo českého úředníka tam byl jeden domácí sluha z předchozích časů. Byl velice starý a nemluvil. Jeho jméno bylo Václaf.

            To je pro dnešek vše.

K dopisu na vysvětlenou. Asi nás už není moc, co si pamatujeme, že pan Tábor, řezník a hostinský nechával v zimě řezat led na rybníce a celé bloky ledu se pak tahaly do sklepa u hostince a sklepa špejcharu. Nebyly lednice a tak musel led vydržet až do léta především na chlazení masa. Ten kolář, na kterého se chodil malý Kurt dívat, byl pan Brčák, otec paní Marie Švejdové. Poválečná pomoc byla UNRA a ne Marshalův plán, ten Gottwald nepřijal.

Fotografii traktoru pan Kurt Kein poslal dopisem.
Masey (normální)

8. 3. 2011
Petr Fořt

ZPĚT


Kontakt

Oblíbené odkazy