VESELÍČKO a BILINA,  historie.
Kapitola 2

Kalenicové

Bohuslav Kalenice byl ukázkou velice shánčlivého hospodáře, který za svůj život významně rozmnožil svůj majetek. Jeho otec Jan "starší" z Kalenic koupil už roku 1558 od Johanky Radkovcové z Mirovic za 500 kop českých grošů polovinu chřešťovického panství. Majitelkou druhé poloviny (včetně chřešťovického pivovaru) byla Johančina sestra Anna Radkovcová. Ta se provdala za Janova syna, zmiňovaného Bohuslava a dne 2.6.1572 od Jana, tedy od svého tchána, odkoupila za dvojnásobek původní ceny (tj. za 1 000 kop českých grošů) původní sestřin podíl. Celé panství spolu se svým ostatním majetkem mladšímu manželovi odkázala. Ten se tak stal zakladatelem rodové linie, označované podle sídelní tvrze jako „chřešťovická“. Bohuslav byl královský úředník při zemských deskách. Byl také vrchním lovčím – Jaegermeistrem – u Petra Voka z Rožmberka  a o jeho movitosti svědčí mimo jiné i to, že byl jeho věřitelem, tedy půjčoval mu peníze. Další rozšiřování panství umožnil Bohuslavovi druhý sňatek, s Marjánou (Marie Anna), rozenou Tetourovou z Tetova (†1602), vdovou po Kryštofu Rabenhauptovi ze Suché.

O novém majiteli Veselí se zmiňuje Čeněk Zíbrt v knize „Z dějin zámku a panství Zvíkova“. Zíbrtovi se evidentně nelíbilo, že Bohuslav Kalenice chtěl na Stehlovických a Branických získat jejich grunty: „Sousedů ze vsi Stehlovic a Branic suplikací túžebné, kterak by jim do jejich  gruntův Bohuslav Kalenice vkládati se a o ně je připraviti chtěl, jim k nenabyté škodě a ublížení. Jedna k Jeho Milosti pánu Kryštofovi ze Švamberka a druhá Oldřichovi Želízkovi, úředníku páně podaná.“

V kronice obce Veselíčko o čtyři sta let později je zapsáno, že Bohuslav brzy po roce 1575 sloučil ve Veselí (Veselíčku) oba statky, Tomšův (jeden a půl lánu) a Šerhův (jeden lán), stávající v místě dnešního statku a mlýna, v jeden panský dvůr. Doklad o tomto sloučení byl prý na bernartické faře. Šlo o to, že z panského statku se neplatily desátky, ale ze selských statků ano. Několik desítek let po tomto sloučení se bernartický farář domáhal desátek z panského statku ve Veselíčku s tím, že to jsou vlastně dva selské statky. Spor byl urovnán za Jošta Wolfa ze Schwartzenwolfu v roce 1675, kdy tento majitel Veselíčka zaplatil bernartickému faráři Adamu Noveskému 50 zlatých a úrok "per 3 zlaté".  Věřme kronice, že před rokem 1600 zůstaly ve Veselí pouze dva statky osedlé a ostatní byly pusté. Je nepochybné, že Bohuslav Kalenice zrušením selských, tedy rustikálních statků, založil ve Veselí jeden panský dominikální statek a vytvořil tím podmínky pro vznik nového panského sídla.

Bohuslav Kalenice měl čtyři syny – Jana, Oldřicha, Bohuslava a Jáchyma a rodopisné sbírky uvádí i tři dcery - Ludmilu, Markétu a Kateřinu. Po jeho smrti v roce 1600 si synové rozdělili majetek tak, že Oldřich († 23.2.1619) obdržel Chřešťovice a Bohuslav dostal Veselí (Veselíčko), Křižanov, Bilinu a Zběšičky. Jan sídlil na Škvořeticích, byl z dědictví vypořádán již v roce 1592 penězi a navíc dostal dům v Praze ve Spálené ulici. Václav Kočka v knize „Dějiny vsi Chřešťovice“ uvádí o Jáchymovi: „Chřešťovice ujal Oldřich se svým svěřencem Jáchymem. …druhý díl Chřešťovic náležel choromyslnému Jáchymovi, který zemřel roku 1609 ve Zruči." Sedláček ve svých "Hradech..." naopak tvrdí, že Jáchym odešel s Bohuslavem do Veselíčka. Kočka se v jedné věci mýlí, v roce 1609 zemřel ve Zruči sice Jáchym Kalenice z Kalenic, ale to byl bratr Bohuslava Kalenice staršího, tedy strýc zdejšího Jáchyma. Možná má pravdu v tom, že byl Jáchym choromyslný a zůstal s Oldřichem v Chřešťovicích, tak jak to určil jejich otec v testamentu.

Do roku 1600 bylo Veselí (Veselíčko), Bilina, Křižanov a Zběšičky vždy součástí nějakého velkého, nebo alespoň většího panství. Nevíme jistě, kde sídlil Bohuslav Kalenice mladší v době kdy vlastnil naše vesnice, ale  rok 1600 je považován za rok vzniku panství Veselí (Veselíčko) a Veselí je sídelní místo panství. Bohuslav se nechal titulovat jako Kalenice z Kalenic na Veselí.

O Bohuslavovi toho moc nevíme. Hospodařil na panství Veselí (Veselíčko) a v roce 1610 si půjčil od Adama ze Šternberka „druhu pravého dva tisíce kop míšenských dobrých stříbrných“ (DZV 94 H18). Mohlo to být na stavbu rodového sídla, ale jistota chybí. Také se píše, že roku 1625 od své manželky Bohuslavíny Tetourové z Tetova (†1636) obdržel darem její dům v Táboře. Mikuláš Dačický z Heslova píše ve svých Pamětech: „Léta 1625, zabit v cestě pro peníze od vojákuov loupežných pan Kalenice, člověk bohatý; a to jse stalo měsíce máje. Potom brzo umřel v Češtíně strejc jeho, pan Zikmund Kalenice, letitý starček.“ Prý to byl Bohuslav Kalenice na Veselí. Oporou pro věrohodnost této informace mělo být to, že Zikmund Kalenice byl skutečně jeho strýcem. Dobřenský a Janovský ve svých rodopisných sbírkách ale uvádí, že Bohuslav zemřel až v roce 1630 a jeho žena, se kterou se oženil v roce 1599, že zemřela v roce 1636.

Z manželství známe jedinou dceru Kateřinu provdanou Sladovskou. Jméno manžela Kateřiny zatím neznáme. (Rod Sladovských byl starodávný polský rod. Stanislav Sladovský ze Sladova získal v roce 1566 český rytířský stav a přešel z Polska do Čech.)

V zemských deskách velkých 143 folio L25 je zapsána kupní smlouva z roku 1630 na statek Veselíčko. Touto smlouvou paní „Kateřina Sladovská rozená Kalenická z Kalenic, dcera vlastní a dědička Bohuslava Kalenice z Kalenic“ statek odstoupila za 6.000 kop míšenských Šternberkům na Bechyni. Za Šternberky je ve smlouvě uvedena "Marie Maximiliána Šternberková, rozená hraběnka z Vysokého Czolleru a na Bechyni, vdova po Adamu ze Šternberka" jako plnomocnice nezletilého syna Vojtěcha Hynka. Vojtěch Hynek ze Šternberka zemřel v roce 1633 a tak celý majetek přešel na jeho bratra Františka Karla Matěje ze Šternberka na Bechyni.

Trvá přesvědčení, že na rozlišení od Veselí nad Lužnicí byl statek pojmenován Veselíčko. Přitom s názvem Veselí se dostal do zápisu v zemských deskách v předchozích letech několikrát a nikdo si je s Veselím nad Lužnicí nepletl. Například v roce 1575 je naše Veselí zapsáno v zemských deskách hned  dvakrát a to když jej kupoval Kryštof ze Švamberka do dědičného držení od krále Maxmiliána a podruhé, když Veselí s dalšími vesnicemi prodával Kryštof ze Švamberka Bohuslavu Kalenice. Také v roce 1610 je ve smlouvě o půjčce peněz mezi Bohuslavem Kalenice a Adamem ze Šternberka zapsána ves jako Veselí. Takže zdůvodnění, že naše Veselí bylo nutné odlišit od Veselí nad Lužnicí, nezní zcela věrohodně. Faktem zůstává, že teprve někdy před rokem 1630 se naší vesnici začalo říkat Veselíčko a rokem 1630 je to také stvrzené na papíře.

Šternberkové

Po dobu pěti let bylo Veselíčko ve vlastnictví Šternberků a s ohledem na to, že další dva majitelé Veselíčka byli původně jejich zaměstnanci, tak byla stopa Šternberků ve Veselíčku výrazná.

V roce 1596 koupil Adam ze Šternberka od Petra Voka z Rožmberka Bechyni a usídlil se v našem kraji. Adam byl významnou osobností v Čechách, zastával postupně řadu důležitých funkcí. Byl hejtmanem Nového Města, dvorským sudím, nejvyšším soudcem, nejvyšším komorníkem a od roku 1609 byl nejvyšším purkrabím, tedy nejvyšším zemským úředníkem. V roce 1618 byl císařem Matyášem jmenován do desetičlenné rady místodržících. Když čeští pánové 23. května 1618 přinášeli na pražský hrad svoji petici, tak je čekali jen čtyři místodržící. Dramatické jednání skončilo vyhozením Jaroslava Bořity z Martinic, Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberku a jejich sekretáře Filipa Fabriciuse z oken do hradního příkopu. Další dva přítomní místodržící, Adam ze Šternberka a převor řádu Maltského Děpold z Lobkovic, byli defenestrace ušetřeni. Adam byl katolík, prý však tolerantní. Všichni tři vyhození z okna přežili a utekli z Čech.Z Čech odjel i Adam ze Šternberka a vrátil se až po bělohorské porážce stavovského povstání. Postoj Adama ze Šternberka ke stavovskému povstání udržel přízeň Habsburků k této větvi rodu Šternberků v pobělohorské době. Adam zemřel v roce 1623 a rod měl pokračování díky čtyřem synům. Jan Zdeněk se v roce 1618 přidal ke stavovskému povstání a byl za to odsouzen. V roce 1623 byl pravděpodobně s ohledem na svého otce osvobozen, ale v témže roce zemřel. Nejmladší Vojtěch Ignác nezanechal potomky a zemřel v roce 1633. Jaroslav Volf měl jenom dceru a v roce 1635 jej zavraždil jeho komorník. Poslední syn František Matěj Karel zastával stejný protiprotestantský prohabsburský postoj jako jeho otec. Bez toho by nebyli další majitelé Veselíčka, Alexander Ghindertael a Jošt Wulff, získali od císařského dvora inkolát, ani povýšeni do starorytířského stavu. Přízeň Habsburků ke Šternberkům byla projevena v roce 1663, kdy byli synové Františka Karla Matěje povýšeni do stavu říšských hrabat.

Alexander Ghindertael

František Karel Matěj ze Šternberka věnoval svým přípisem, datovaným dne 24. srpna roku 1635 v Budíně, panství Veselíčko s vesnicemi: Veselíčkem, Křižanovem, Bilinou a Zběšičkami Alexandru Ghindertaelovi jako odměnu za dobrou výchovu svých tří synů - Václava Adalberta (Vojtěcha), Jana Norberta a Ignáce (Hynka) Karla. Ti však teprve dne 9. března 1657, dali toto obdarování vložit do desek zemských (DZV 152 M13). Možná bylo důvodem pozdního zápisu také to, že inkolát získal Alexander až v roce 1645 a teprve v roce 1655 sepsal „revers k zemi“, což byl doklad, kterým nově přijatí svobodní obyvatelé země slibovali dbát zemského zřízení a poslouchat panovníka.

Nový majitel panství Veselíčko Alexander Ghindertael žil ve Veselíčku se svou chotí Marií Konstancií, rozenou Žlutickou ze Žlutic. Panství spravoval ve druhé polovině třicetileté války, kdy byly Čechy pustošeny loupeživými taženími vojsk a hladomory.

Alexander byl nepochybně vzdělaným člověkem, jinak by ani nedělal preceptora v rodině Štrenberků na Bechyni. Pocházel z Brabantska, tedy z Bruselu, nebo jeho okolí, z tehdejšího španělského Nizozemí. Jeho rodina se jmenovala van Ghindertaelen a je zřejmé, že přišel do Čech již jako šlechtic, tedy se jménem Alexander van Ghidertaelen. Rod van Ghindertaelen byl velmi rozvětvený. Současník našeho Alexandra Jean van Ghindertaelen byl v letech 1621-1640 konšelem v Bruselu a je známý díky světoznámému malíři Petru Pavlu Rubensovi, který namaloval jeho podobiznu, která je v Kaiser-Fridrich museu v Berlíně. Nizozemí bylo v té době zmítáno osvobozovacími boji proti Španělům. Můžeme se jen dohadovat, zda to byla příčina, že Alexander přijal nabídku Šternberků a přešel do Čech. Moc si asi nepomohl, protože k nám přišel v průběhu třicetileté války.

Zachovala se kopie listiny ze dne 10. února 1645, kterou císař Ferdinand III. udělil Alexandrovi inkolát, tedy právo v „našem dědičném království českém a jeho přivtělených zemích“ vlastnit statky a volně s nimi nakládat. Dne 1. března 1655 byl Alexander von Ghindertael povýšen do starorytířského stavu. Císař neudělil Ghindertaelovi ke jménu predikát, protože ten už měl, a svým rozhodnutím jen upravil jeho dosavadní erb - „jsme pozměnili, rozšířili a vylepšili jeho starobylý šlechtický znak a klenot". Na štítě je v horní části šestilistá růže mezi dvěma osmicípými hvězdami, dole pět kosočtverců (Wőekhl) ve dvou řadách. Osmicípé hvězdy snad mají připomenout vztah ke Šternberkům, kteří mají ve znaku právě osmicípou hvězdu. V poznámce je připsáno, že je Alexander císařským radou a císař dodává, že přišel z Nizozemí. Jméno Alexandra je v roce 1635  a ještě v císařově listě z roku 1645 uváděno v původním znění, tedy Ghindertaelen. V nobilitačním listě a v dalších dokumentech je již uváděn v poněmčené podobě, tedy Alexander von Ghindertael. Pozdější historikové poněmčili jeho jméno ještě více, na Günterthal.

V závěti ze dne 28. března 1658 ustanovil Alexander dědičkou statku svoji manželku a prý v roce 1659 zemřel.

Třicetiletá válka (1618-1648)

Dobu třicetileté války ve vztahu ke svým rodným Bernarticům popisuje ve svém nepublikovaném spise o historii Bernartic František Mikolášek:

„Dlouholeté spory mezi českými stavy a Habsburky, které se projevily už v roce 1547, znovu ovlivnily život v našich zemích v roce 1618 a následujících. V květnu roku 1618 byli z oken pražského hradu svrženi prohabsburští místodržící Slavata a Martinic a jejich písař Fabricius. Začalo české stavovské povstání, které bylo zahájením a součástí evropského konfliktu, který pak trval třicet let.

Prvním bojištěm se staly jižní Čechy, kde se střetávaly a kde také drancovaly žoldnéřské jednotky obou stran. Stavovská a císařská vojska dobývala a znovu ztrácela důležitá města a opěrné body. Bechyně a zejména Týn nad Vltavou měnily příliš často své vojenské pány. Na každou změnu těžce doplácelo i okolí.

Žoldnéřské tlupy drancovaly nejenom v místech ležících u cest, v otevřeném a bohatším kraji, ale i v širokém okolí, v místech od důležitých cest dost vzdálených. A snad právě tam mohly svou bezohlednost plně uplatnit. Rekvírovaly dobytek a obilí, vypalovaly vesnice. Mnoho vesnic bylo zčásti, nebo úplně opuštěno. Jejich obyvatelé utíkali do lesů a odnášeli vše co se dalo odnést a ukrýt. Někteří hospodáři opustili svá stavení natrvalo. Vyskytly se i případy, že vesničané vytvořili ozbrojené houfy na obranu životů a majetku. Mnozí v těchto šarvátkách zahynuli. Tak byli v roce 1620 pobiti snad všichni sedláci v Borovanech, když se postavili se zbraní v ruce na odpor přesile žoldnéřů. Obyvatelstva se hluboce dotkly i zprávy o řádění císařských vojáků v dobytém Písku v posledním zářijovém dni roku 1620.

Nepřátelské armády se střetly 8. listopadu 1620 v bitvě bělohorské. Skončila porážkou stavovských vojsk. Prahu obsadili císařští a většina českých měst se vzdala. V jižních Čechách se nadále bránily stavovské posádky na Zvíkově, na Orlíku, v Táboře a v Třeboni. Tábor padl v listopadu 1621, Třeboň v únoru 1622, Zvíkov na jaře 1622.  Už v dubnu 1621 odrazil Zvíkov útok císařských, kteří získali jen Orlík. Druhému dlouhému obléhání obrovské přesily se v květnu 1622 posádka 140 mužů neubránila. Žoldnéři pak vydrancovali hrad i vesnice v okolí. Krajem se pak po několik let přesunovali tlupy žoldnéřů.

Když v září 1631 zvítězil švédský král Gustav Adolf nad rakouskými vojsky, vtrhli Sasové, spojenci Švédů, do Čech a obsadili i Prahu. S nimi se vrátili i někteří čeští vystěhovalci s nadějí, že získají zpět zkonfiskované majetky a obnoví protestantské náboženství.

Poddaní byli povinni odevzdávat své vrchnosti peněžité a naturální dávky. Peněžitou dávkou byl roční ourok, plat odevzdávaný ve dvou termínech: na jaře k sv. Jiří, na podzim k sv. Havlu. Výše peněžitého ouroku nebyla stejná na všech panstvích, v jednotlivých vesnicích téhož panství a dokonce ani v téže vesnici. Přihlíželo se mj. k rozčlenění na lány, k jejich rozsahu a patrně i k bonitě polí. V době kdy neplatila zásada rovnosti v právech a povinnostech, ale spíše úcta ke starým zvykům a obyčejům, a protože výše ouroku se po desítky let či staletí v podstatě neměnila, nebyly rozdíly v peněžitých dávkách považovány za výhodu, nebo křivdu. V Bernarticích nebyly ve třicátých letech 17. století dávky – ve srovnání se stavem na jiných panstvích – příliš vysoké. Na gruntech byly přibližně ve stejné výši ( tři kopy 20 grošů míšenských), lišily se spíše u chalupníků (od 10 grošů do 2 kop 24 grošů míšenských). Peněžité dávky z gruntu představovaly podle tehdejších cen a mezd hodnotu 20 slepic, nebo 10 kop vajec, či 40 dní práce zemědělského dělníka se stravou. Dávky z chalupy se rovnaly přibližně ceně 1 až 15 slepic, nebo půl až osm kop vajec, či mzdě za 2 až 30 dnů práce v zemědělství. Naturální dávky se týkaly slepic a vajec, na jiných panstvích též ovsa a kuřat. I naturální dávky byly nestejné, ale neztěžovaly tolik jako dávky peněžité. Odevzdávala je menší část gruntů a chalup, přičemž chalupníci v některých případech odevzdávali dávky v téměř v téže výši (1 slepice a 10 vajec až 2 slepice a 15 vajec) jako sedláci (2 slepice a 20 vajec až 4 slepice a 20 vajec). Bída byla hrozná. V roce 1636 se neurodilo a ani v roce 1637 nebylo lépe. Neosetá pole ležela ladem a bylo jich mnoho bez užitku.

Počátkem roku 1641 vtrhli do Čech domažlickým průsmykem Švédové. Císařská vojska se přesunula od Klatov až k Táboru. Část švédských žoldáků s generálmajorem Fulem dorazila v polovině února do Písku.

I když přesuny vojsk obou válčících stran směřovali znovu především na směru Písek – Týn nad Vltavou – Bechyně – Tábor a opačně, nebyly válečných útrap ušetřeny ani Bernartice a okolí. Válečnými akcemi trpěl především prostý lid. Před řáděním žoldnéřů  obou stran nebyla bezpečna ani vrchnost. František ze Šternberka si v dubnu 1643 stěžoval českým místodržícím, že když odjížděl se svou nemocnou ženou a synkem ze svého bechyňského statku, byl přepaden asi padesáti císařskými jezdci, kteří na ně vypálili asi 70 ran. V létě bylo bechyňské panství zcela osvobozeno od kvartýrování vojsk a nebyla na něm vymáhána ani pomocná kontribuce. (František ze Šternberka byl ten, který věnoval Veselíčko Alexandru Ghindertaelovi. Válka jej stejně dohnala. V roce 1648 byl v Praze zastřelen Švédy.)

Obyvatelstvo celého kraje stále velmi trpělo neúrodou. V zimě roku 1643 už zase císařští vojáci v Bechyni a okolí bydleli a pokračovali v obtěžování a vydírání obyvatelstva. Čeští místodržící  uložili proto hejtmanům bechyňského kraje, aby zařídili ukáznění těchto žoldnéřů. Takové příkazy císařské vojsko nebralo příliš vážně. Pokračovalo ve vymáhání kontribucí a v květnu 1644 skrmilo dokonce téměř všechno osení. Císařští vojáci řádili hůře než Švédové. Bída, hlad a nemoci se stupňoval i v roce 1645. Když se císařské vojsko přesunovalo z Písku na Tábor, převáželo se přes Vltavu na Podolsku, v místě zvaném u Švihlíků. Za pouhé čtyři dny vyrabovalo a ve značné míře i zničilo mnoho vesnic a dvorů na východ od řeky. Vojáci odvezli i zbytky obilí určené k setí. Obilí již odevzdané pro Prahu, které pro nepříznivé plavební podmínky při velkých mrazech nebylo možné odeslat, spotřebovali.

Ani v roce 1646 se obyvatelstvu nedařilo lépe a nežilo bezpečněji. Krajem se zase přesouvaly švédské a císařské jednotky. Obilí bylo málo a to ještě bylo odváženo nebo zničeno dříve, než mohlo být vymláceno.

Počátkem roku 1647 se císařské vojsko do kraje vrátilo a asi čtvrt roku bylo ubytováno po městech, městečkách, vesnicích a dvorech. V roce 1648, v posledním roce třicetileté války, přitáhli Švédové, 20. srpna dobyli Bechyni a po vypálení města pokračovali na Písek. Zde byl jejich útok odražen. Proto se vrátili k Týnu, přičemž město a okolní vsi tvrdě ničili. Vykrádali a vybíjeli vše co tu ještě zbylo. Třicetiletá válka končila a kraj byl většinou v troskách. Města zničena, vsi vydrancovány a ve značném rozsahu vypáleny, pole ležela ladem. Mezi zbytky hladového obyvatelstva se šířily nemoci.

Zhoubná válka trvala desítky let. Také likvidace jejích hospodářských následků trvala desetiletí a odstranění zhoršených poddanských poměrů venkovského lidu dokonce více než století. Značně vzrostly především robotní povinnosti. Souviselo to se značným snížením počtu obyvatelstva a z nutnosti obdělávat větší výměru polí a luk, které si vrchnost přisvojila z opuštěných a pustých selských gruntů. Zvětšily se i kontribuce (daň z půdy). Zdaněna byla stále jen půda selská. V krátké době byl zaveden systém omezující svobodu venkovského lidu. Nevolnická závislost se projevovala především v připoutání obyvatelstva k panství, v právu vrchnosti zakazovat či povolovat řemeslnou výrobu, návštěvu škol, sňatky. Vzrostla trestní pravomoc vrchnosti. Fyzické trestání nevolníků patřilo k nejtíživějším rysům nevolnictví.“

Berní rula

V roce 1654 byly v Čechách ukončeny práce na tzv. berní rule, která sloužila jako podklad pro vybírání daní. Do seznamu jmění byl zařazen pouze rustikální majetek, tedy poddanský. Dominikální (vrchnostenský) majetek v seznamech nebyl a také se z tohoto majetku daně neplatily. (Vrchnostenský majetek byl zahrnut do berního systému až po roce 1749 na základě reformy provedené Marií Teresií.) V Národním archivu v Praze je jako součást Tereziánského katastru statku Veselíčko výpis z berní ruly ze dne 8. března 1654.  V té době bylo v Bilině šest statků, v Křižanově osm statků a ve Zběšičkách pět statků. V Bilině jsou zapsány statky: Václav Augusta, statek má 60 štrychů (1 štrych = 0,285 ha) polí, z nich osévá na zimu 14 štrychů a na jaře 13 štrychů. Chová 4 voly, 6 krav, 6 jalovic, 3 ovce a 4 prasata. Matěj Sláma má 60 štrychů polí a osévá je stejně jako Augusta. Chová 3 voly, 3 krávy, 3 jalovice a 3 prasata. Nově osedlé statky jsou: Jan Kolář, nově osedl statek v roce 1652. Statek má 40 štrychů polí, na zimu osetých 5 štrychů a na jaře také 5 štrychů. Chová jednoho vola, 3 krávy, 3 jalovice a jedno prase. Martin Šerha osedl statek v roce 1653. Má 60 štrychů polí, osévá 7 na zimu a 5 na jaře. Chová dva voly, dvě krávy, dvě jalovice a jedno prase. Blechovský statek je pustý a zbořený, z jednoho lánu polí je 40 štrychů porostlin. Michalovský statek je na tom úplně stejně jako Blechovský.  V Křižanově jsou zapsány statky: Jan Vavrouš, Jakub Poledne a Jiřík Kutiš, všechny statky mají 40 štrychů polí a jsou označeny jako „qvalites osedlého“. Každoročně osévají pouze polovinu polí. Všichni mají po čtyřech volech a kravách, tři jalovice a jedno nebo dvě prasata. Nově osedlé statky jsou: v roce 1653 Jan Hýsek s 20 štrychy polí a v roce 1654 Martin Tomeš se 40 štrychy polí. Rolník na živnosti zkažený je Matěj Kmoch se 40 štrychy polí. Kubinovský statek, 40 štrychů, je pustý, Zoubkovský statek, 40 štrychů, je pustý a zbořený. Ve Zběšičkách jsou čtyři statky osedlé, každý se 40 štrychy polí a jeden statek – Vavřinec Kubeš – pohořelý. Ve Zběšičkách je uváděn i svobodnický statek 60 štrychů polí + les, majitel Adam Pivec.

Uvádí se, že během třicetileté války se snížil počet obyvatel Čech ze tří milionů na osm set tisíc. Obdobně děsivé následky měla válka pro panství Veselíčko, je zřejmé, že bylo po válce téměř vylidněné. Zda to bylo z důvodu úmrtí na následky nemocí, hladu nebo zabití, nebo i u nás byli náboženští emigranti, asi už nezjistíme. Z berní ruly víme, že v Bilině byly v roce 1651, tři roky po konci války, osedlé pouze dva statky ze šesti a v Křižanově tři z osmi.

24.11.2010

                                                                           Další kapitola



Kontakt

Oblíbené odkazy