Zíbrt a Veselíčko

Dr. Čeněk Zíbrt se narodil a vyrůstal téměř v sousedství, v nedalekém Kostelci nad Vltavou. Jeho zájem o kulturní historii ho přivedl i do řad spisovatelů. Při bádání o historii našich vesnic je nám významnou pomůckou jeho kniha "Z DĚJIN ZÁMKU A PANSTVÍ ZVÍKOVA" (Více o něm - WIKIPEDIE.) Byl také redaktorem sborníku "ČESKÝ LID" a v roce 1905 v něm uveřejnil článek o lidovém léčitelství na Táborsku. V závěru popisuje i osobní zkušenost z léčení ve Veselíčku.

Dr. Čeněk Zíbrt:

Lidové léčení na Táborsku.

Důvěrné vzpomínky z domova.

        Započnu sám o sobě: Těším se dosud zdravým zubům, ač již hnedle 60 Velkých pátků mám za zády. Babička tvrdila, že proto, že snědla první můj zub s chlebem, to že dítěti narostou pak zdravé, trvanlivé zuby, sní-li matka nebo babička jeho první zub. U víře té jest upevněna tím více, že v sousedství nejstarší dcera tak mnoho bolestí zubů trpěla, kdež ostatních šest dětí bylo »pevno na zuby«. Babička dokazovala tehdy, když nejstarší dcerce první zub vypadl, to že to ještě její matka nevěděla a proto zub nesnědla. Ostatním dětem pak všem první zub snědla.
        Nemohu se ovšem, jak se u nás říká, kasati postavou nějakého hromotluka, než na začátku byl prý jsem velmi slabý, tak že mi byla prorokována blízká smrt, než všimli si, že mám dva věnečky a to prý hned tak nezemřu, že budu míti dvě ženy, budu se dvakráte ženiti. Věneček zovou lidé u nás bod vlasů na lebu, odkud vlasy jako by vycházely. U někoho jsou body ty dva vedle sebe a to prý bude se dvakráte ženiti majitel takých věnců. Dva věnečky a já jsem se neoženil.
         Ani nevím, jak se stalo, že narostl palec levé nohy kratší druhých prstů. Zpravidla vždy palec u nohy jest delší prstů ostatních. To prý zase bude mne živit žena, říkali mi hned v dětství. Komu naroste kratší palec u nohy, žena takého muže jest povinna živiti. Nevím, jaký to význam, přihodí-li se to při děvčeti. Ježto dosud jsem svobodný, nemohu tvrditi pravdu tohoto proroctví, ani o věnečku, ani o palci.
         Když jsem se takto od hlavy do paty (vlastně do palce) představil, započnu o zdravovědě povšechné. ..Započnu s klíčem, jako pravý průvodce v zámcích a hradech, různých pověr. Zamykáním vředů. Kdy a kdekoliv se objeví vřed, vezmi klíč s duší (s dutinou), polož dírku klíční duše na vyvýšené místo, kde je vřed, by se třeba jen začínal dělati, třikráte jím zatoč, tak jako bys zamykal zámek a vřed jest zamčen, neuzraje, neproklube se, zkrátka, jest v pasti, a to ne jen tento, ale i jiné vředy tak snadno na těle se neobjeví. Zatloukání krtic a podobných neduhů. Do vrby vyvrtali u nás (Kostelec nad Vltavou) díru, do které vložili cupaninu, náplasť, neb jiný obal s rány a pak připraveným, přiměřeným kolikem takto naplněnou díru vrby zatloukali a krtice i zrostliny divné na věky věkův zarostou prý ve vrbě. Soused Fořt, který se vrátil z Chicaga do rodné vsi, poznamenal: »V Chicagu jsou zvláštní nemocnice pro dítky, zachvácené krtičnatostí; jistě, že tam o prostředku tomto nevědí, jinak by rozbourali nemocnici a nasázeli vrby!«
         Žloutenka jest nemoc zavilá a neústupná. Různých a různých dráždidel snese, nedá se tak snadno z těla vypuditi a proto »vyprubovaných« prostředků proti ní je veliké množství. Mnozí radili nositi na krku na šňůrce suchý liščí jazyk. Druhý, mnohem divnější prostředek jest: vzíti mrkev (snad i zde platilo známé přísloví: »Čím větší, tím lepší«), která se opatrně nožíkem vyškrabe a do mrkvového otvoru, chorý žloutenkou pustil vodu, načež naplněná mrkev na šňůrce zavěsila se do komína a visela tam, až žloutenka z těla zmizí. Toto prý jest jisto jistotně nejlepší prostředek proti žloutence, a když po ničem by nepřestala, po tomto dojista, kdy? Nebo: hoditi do mísy naplněné vodou zlatý peníz, dívati se naň a modliti se Zdrávas, Královno. Ostatně nemoc tato jest prazvláštní, nesnese pozemčanům nejmilejší kov, zlato a z té příčiny dostačí mnohdy pouhé nošení na krku zlatého penízu k zapuzení žloutenky, nebo dívání se do zlatého kostelního kalicha.
         Babička často připomínala, teď že nějak neřádí zimnice jako dříve, kde prý tolik lidí stonalo zimnicí. Obávala se chudák starý tímto dočasným vykouřením se zimnice, že se zapomene všech předpisů proti ní a jednou až opětně se objeví, že budeme úplně bezbrannými. U nás v mém rodišti (Kostelec nad Vlt.) býval stařec jménem Vančata, který uměl psáti »cedulky proti zimnici«. I nejstarší můj strýc, tehdy asi desítiletý, stonal zimnicí a otec rovněž jemu přinesl zázračné řádky od Vančaty. Cedulička pevně svinutá, v látce zašitá, připevněná byla na šňůrce k upevnění na krk. Devět dní postižený zimnicí byl povinen nositi bambuličku tuto na krku, desátý den musel hoditi ochranný předmět do proudící vody, do řeky, do potoka. Každému žadateli bylo přísně nakázáno zašitou cedulku nevybavovat a za žádnou cenu nečisti, pro uvarování prý se zhoubných zimnic. Bratrovci mému jako zvědavému klukovi, to nedalo, cedulku ze zašití vybavil, rozbalil, na které stálo pouze napsáno tužkou: »Nic, nic, nic«. Po čase, pochlubil se tímto a vzpomínal s legrací téhož i v starších letech.
       Proti padoucnici doporučovala babička hojně vypiti upražený čubčí brzlík. Delší vlas děvčeti naroste prý, když jde měsíc v úplněk a přistřihne vlasy o nějaké poznání. Úroky, ouřk, uhranutí, obhlédnutí jest nemoc, s kterou doktoři neuměli náležitě zápoliti a proto upírali, že to vůbec nemoc jest. Nejvydatněji potírati nemoc okrajem košile. Tak uřknutá-li žena, nade všecko jest, otře-li si choré čelo, spánky, líce košilí muže. Trpí-li mužský na ouřk, děje se opak. Na vlastní oči jsem viděl, kde otec dceru, děvče desítileté, otíral podolkem košile. Dostačí prý také naplivnouti třikráte na nehty a přejeti jimi čelo a spánky. Mnozí tvrdí, že otírání nehty má stejnou moc jako okraj košile. Já aspoň jsem byl už dosti »vratkým na ouřk«, jak babička říkala, a stávalo se, že ve větší společnosti přicházely na mne záchvaty, mdlobě podobné. Stávalo se, že jako ministrant opustil jsem oltář návalem mdloby či jak babička tvrdila, uhranutí. V letech jinošských záchvaty byly u mne častějšími, ano, jako zvláštnosť znamenati, že v jedné rodině, kam chodíval jsem návštěvou, vždy podobné mdloby se mne zmocňovaly, zadívala-li se na mne osmdesátiletá stařenka, »stará panna«, jak jí říkali. Babička pak doma vždy mně vnucovala přesvědčení, že mně »tetinka« »obhlídla«. Když prý se to člověku, který podobnou nelichotivou vlastnost má, že druhým záchvaty, mdloby způsobí, když prý se to v oči mu řekne, že nás uhranul, obhlídl, tu prý již nikdy nás neuřkne. »Prvního máje natrhej květ jahod, a právě když v poledne vyzvání, za modlitby Zdrávas, Královno, květy jahod rozetříti v dlani a potříti takto uhněteným květem spánky a čela. Před veškerým ouřkern jsi ochráněn«, říkával v naší vsi bednář Hadáček.
       Rovněž i při dobytku uhranutí je zlá věc. Hledí se »odpomoci«. I zde nehty hrají svou úlohu a naše selky znaly dobře rozprávku, kde ženich přijde za svou vyvolenou a ztěžuje si, jak rozstonal se mu kůň uhranutím, k čemuž prý nejlépe jest užíti nečistoty zánehtní od hospodyně. Čím starší nečistota »krobianův smutek«, tím prý má větší, blahodějnější účinek, ano prý roční »střádání« je nejlepší. Zpozdilá nevěsta upřímně »vyjela«, to že prý ona má nečistotu za nehty již dvouroční. Ochotně pomoc nabídla, ale když ženich přišel domů, maminka mu vysvětlila, jakou neplechu by jí do statku přivedl. I dobytku vodu světili proti úrokům.
       Proti žaludkovým křečím: Na Štědrý den vezmi červené víno, do kterého vlož tři kroužky křenu. Při večeři postav to na stůl a nech státi až do Hodu Božího, právě, když poledne vyzvánějí, vypij a křen sněz.
       Prostředek ten babičku, jak tvrdila, a žalúdkových křečí vyléčil, když za kolikaletého trápení všemožných prostředků byla užila. Tak aspoň svatosvatě tvrdila.
       Děti nikdy nesměly plivati na žábu; když se to stalo, usadila prý se žába dítěti na jazyk. Šťastné dítě, kterému žába obrácena hlavou z úst; byla naděje, že z jazyku se mu vytratí. Kterému však dítěti usazená na jazyku žába obrácena hlavou do krku (zadkem z úst), tomu není žádné pomoci, zde žába leze stále dál a dále do krku a dítě udusí. Jinak žába v praktickém životě u lidu v naší vsi prokazovala vydatné služby v lékařství. Na rány, zapáleniny přikládali buď celou, roztrženou neb mezi kamením utlučenou žábu, a s uspokojivým výsledkem. Naši krajané odraženinu jiným neladili, než toliko žábou.
       Nesmím zapomenouti na »bábu z Veselíčka«, která po celém kraji našem byla vyhlášená jako zázračná doktorka. K ní, do pohodnice u Veselíčka, chodívali s důvěrou větší než k doktorům. Ve dvou letech jsem osiřel. Tatínek a maminka ve dvou dnech r. 1867 zemřeli. Chřadnul jsem; lásku, starost a péči maminčinu nikdo neuměl a snad ani nechtěl nahraditi. Jak mi dospělému vyprávěla předobrá sousedka Mikátka, odvezli mě do Veselíčka k bábě. Ta zjistila prý, že mě »láme shnilá zimnice«. Pokukovala nade mnou, zaříkala, dala prý píti odvar z devatera koření a pak mě zaobalila do mokrého písku celého a vysadila na pražící slunce a tak nechala i v pláči, až písek osychal. To mi pak kmotřička Mikátka doma také připravovala, a to prý mi kosti posilnilo a maso utužilo.

Převzato z internetu.

ZPĚT!


Kontakt

Oblíbené odkazy